Vznik ČSR

31.10.2021

Vážení členové a sympatizanti,

v předvečer 103. výročí vzniku samostatného Československa, které si připomínáme 28. října, vám kromě jiného přinášíme upoutávky na dvě zajímavé knihy, které popisují období soužití Čechů a Němců v Československé republice, které byly na mnoha místech, zvlášť v českém pohraničí velmi dramatické.

1. část - krátký souhrn historických událostí

Zatímco v České republice je 28. říjen státním svátkem ze zákona z roku 2000 a je považován za nejvýznamnější státní svátek, na Slovensku bylo výročí 28. října do minulého roku jen památečním dnem. Od roku 2020 byl opět schválen jako státní svátek, ale není dnem pracovního klidu.

28. říjen připomíná v České republice zlomový bod tisícileté historie české státnosti, kdy vnikl moderní stát, po několik staletí ve svazcích s krajinami habsburské monarchie.

Prezident ČR a politici při této příležitosti kladou věnce na hrob prvního prezidenta Tomáše Garrique Masaryka. Prezident ČR se účastní slavnostní přísahy vojáků Armády České republiky na Hradčanském náměstí na Pražském hradě a jmenuje nové generály. Ve Vladislavském sále Pražského hradu přednáší český prezident slavnostní projev a po něm uděluje vyznamenání významným osobnostem kulturního a společenského života.

Snaha Čechů a Slováků vymanit se z nadvlády Vídně a Budapeště získala v průběhu první světové války reálnou šanci na její realizaci. Pro Slovensko to znamenalo zabránění definitivního zániku národního bytí, protože v důsledku mnohaleté tvrdé maďarizace bylo na Slovensku dost málo vzdělaných lidí se slovenským národním povědomým. Proto bylo pro ně optimální spojení sil s národními a politickými představiteli z českých zemí.Tuto česko-slovenskou orientaci, jejíž průkopníkem byl následně první prezident Československé republiky Tomáš G. Masaryk, si postupně osvojili také hlavní slovenští političtí činitelé doma i v zahraničí. Tato myšlenka se prosadila i v rozhodujících centrech světové politiky.


V červnu až v září 1918 postupně Francie, Velká Británie, USA a Japonsko uznali za oficiálního představitele budoucího Československa zahraniční československý vrcholný orgán odboje, Česko-Slovenskou Národní Radu (ČSNR), založenou již v únoru 1916 v Paříži. Jejími představiteli byli Tomáš G. Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik a jejich diplomatické úsilí významně podporovaly vojenské úspěchy čs, legií.V červenci 1918 české politické strany vytvořili jako domácí vrcholný orgán národní a demokratické revoluce 30-ti členný československý Národní Výbor (NV).Dne 14. října 1918 Edvard Beneš dohodovým státům oznámil, že 26. září 1918 vznikla dočasná československá vláda s T. G. Masarykem jako prezidentem, předsedou ministerské rady a ministrem financí, E. Benešem jako ministrem zahraničních věcí a vnitra a M. R. Štefánikem jako ministrem vojenství.Ve Washingtonu byla 18. října 1918 vydaná deklarace o československé samostatnosti vypracovaná T. G. Masarykom, který ji s podpisy všech tří čs. vládních činitelů předal vládě USA a to bez vědomí M. R. Štefánika, nacházejícího se v tom čase mimo USA. V Budapešti, na Uherském sněmu dne 19. října 1918 vystoupil jediný zástupce Slováků Ferdinand Juriga s požadavkem na přiznání sebeurčovacího práva pro slovenský národ.

Doporučujeme také: Deklarácia slovenského národa prispela ku vzniku Československa

V Praze 28. října 1918 NV prohlásil samostatný čs. stát, a to v návaznosti na kapitulantskou odpověď rakousko-uherského ministra zahraničních věcí Gyulu Andrássyho vládě USA z předchozího dne a po mimořádně nadšené manifestaci Pražanů.

Vedoucí slovenští političtí představitelé se k čs. státnosti přihlásili 30. října 1918 na zasedání Slovenské Národní Rady v Turčanskom Svatom Martine dokumentem Deklarace slovenského národa, když o událostech v Praze před dvěma dny ještě nevědeli. ČSR znamenala pro Slováky vybudování základních společenských, kulturních a školních institucí, které jim na rozdíl od většiny národů Europy chyběli.Společná státnost Čechů a Slováků přežila tragické období druhé světové války i socialistického Československa. K přijetí federativního uspořádaní společné republiky došlo v roku 1968 a k pádu komunistického zřízení došlo v roku 1989. Společný stát Čechů a Slováků - Česká a Slovenská Federativni Republika se rozdělila dne 1. ledna 1993 na dva samostatné celky.

2. část - období Československé republiky

Začátky soužití Čechů a Němců v Československé republice byly na mnoha místech velmi dramatické. Hned 29. října 1918 vzniká tzv. provincie Německé Čechy, zahrnující Němci osídlené oblasti západních, severozápadních a i částečně severních Čech. Zde všude se objevují vojenské či polovojenské spolky. Představitelé těchto provincií ihned zahajují vyjednávání o připojení k Německému Rakousku, resp. k Německu. Mezinárodní situace však těmto ambicím nepřeje a od listopadu začíná československá branná moc s obsazováním - na řadě míst fakticky dobýváním - separatistických pohraničních oblastí. Do konce roku 1918 existence samostatných německých provincií fakticky končí. Podvratná činnost, ke které docházelo, se přesouvá za hranice.

Ve dvacátých letech získaly navrch v Sudetech tzv. aktivistické strany, které spolupracovaly s novým státem, a někteří jejich představitelé později vstoupili i do vlády v Praze. Teprve Velká hospodářská krize, jež ve značné míře zasáhla právě sudetoněmecké kraje, znamenala zásadní předěl v tomto vývoji a návrat k nestabilitě ve vztahu Němců a Čechů. S tím, jak sílil nacismus v sousedním Německu, nastal postupný příklon části sudetoněmecké veřejnosti k otevřenému nepřátelství vůči Československu. Do popředí se místo aktivistů dostala Sudetoněmecká strana Konrada Henleina, profilující se čím dál tím více nacionalisticky.

Nenechme si "vyřezávat" listy z historie...

Takto začíná kniha vzpomínek "Vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938" z pera Jaroslava Čvančary.

Země Sudety v rámci českého království nikdy neexistovala a byla po nástupu nacistů k moci vytvořena uměle jako propagandistický trik. Termín "sudetští Němci" (bez ohledu na fakt, že v každém druhém údolí hovořili jiným dialektem) byl pro demagogickou masáž mezinárodní veřejnosti mnohem efektivnější než třeba termín "Němci z Čech a Moravy". Poprvé jej v roce 1903 použil v jedné své stati jako termín německý nacionalista Franz Jesser a úspěšně jej až po roce 1933 využili až obdivovatelé Adolfa Hitlera v českém pohraničí. 


V roce 1933 převzala moc v Německu definitivně nacistická strana (NSDAP), vedená někdejším rakouským občanem Adolfem Hitlerem. Jedním ze základních bodů jejího programu byla i revize politického uspořádání v Evropě, tak jak se ustavilo po první světové válce. Myšlenka na sjednocení všech Němců v jednom státě (tedy i těch československých) ladila s názory části sudetoněmecké veřejnosti, byť ovšem ne zdaleka všech - a zřejmě ani ne většiny.

Útočné vojenské plány hitlerovského Německa vůči Československu byly zosobněny v plánu Zelený (Fall Grün). Americká prokuratura předložila v rámci poválečného soudu s válečnými zločinci v Norimberku kromě dalších i dokumenty, pojednávající o připravovaném útoku na Československo. Mezi podanými dokumenty se nacházel jak plán Zelený, tak např. i kniha "O", ve které byla v plné šíři doložena promyšlenost zločinných úkladů vůči samostatnosti Československé republiky za situace, kdy německá menšina předstírala loajalitu. Uvedené dokumenty jsou svědectvím o zákeřné taktice Německa a Sudetoněmecké strany včetně jejích vůdců Konrada Henleina a K. H. Franka.

Zásahem zvnějška (nacistického Německa) byla rozbita staletá jednota českých zemí, aniž by došlo k vojenskému konfliktu. Tento akt byl navíc posvěcen mezinárodně (ze strany Anglie, Francie a Itálie). Z Československa se stal zmrzačený stát, neschopný efektivní obrany a plně závislý na rozmarech Německa.

Soužití Čechů a Němců v historicky vzniklém prostoru bylo jednostranně vyřešeno hranicí a tato hranice (přinejmenším v myslích lidí) zde již zůstala. V celých dějinách Čech, se všemi národnostními a jinými rozpory, šlo o bezprecedentní akt, který dodnes vyvolává emoce.

Prostor českých zemí, kdy obě etnika žila od středověku, bylo velice nesnadné rozdělit na dvě části, už jen proto, že vzájemná prostupnost byla značná a při jakémkoli rozdělení zůstaly na druhé straně ostrovy a ostrůvky s nečeským nebo neněmeckým obyvatelstvem. V minulých staletích se obyvatelstvo mísilo, řada Němců se počeštila a naopak, takže těžko bychom hledali jiné kritérium odlišnosti, než byl jazyk.

Po Mnichovu rozpoutala nacistická strana v odtržených Sudetech okamžitě hon na všechny možné nepřátele z řad bývalých aktivistů, sociálních demokratů, židů a komunistů, kteří nestihli včas uprchnout. Ze Sudet odešly desetitisíce Čechů, většinou rodin státních úředníků, a krátce poté otřásl oblastí protižidovský program v rámci tzv. křišťálové noci.

Dne 15. března 1939 okupovala německá vojska i západní torzo skomírajícího Československa a Hitler zde vyhlásil tzv. Protektorát Čechy a Morava stojící pod ochranou Německé říše. Teror nacistů byl zpočátku dosti selektivní, avšak s vypuknutím druhé světové války nabýval na síle. Bezohledně se exploatovalo ekonomické bohatství země ve prospěch německé válečné mašinérie.

Brutalizovala se i válka v Evropě a Němci se po počátečních úspěších postupně dostávali do defenzívy. Hitler si ukousl příliš velké sousto, protože spojené koalici Sovětů, Britů a Američanů nemohl dlouho čelit. To mu však nebránilo, aby systematicky neprováděl genocidu na Židech a Romech a nelikvidoval v koncentračních táborech statisíce lidí - nepřátel i "podřadných ras". 

Citace z knih "Klatba Sudet" a "Vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938".

Nabízíme Vám video ze Sudet v roce 1938 

https://youtu.be/...Xwk

Zdroj: vyrez_21103101_web